V hřejivých stopách

S Turkem po boku si víc než dřív uvědomuju, jak je důležitý Den české státnosti. Kéž by nám už v dětství vtloukali do hlavy, že máme svého ochránce a patrona země, který patří k důležitým symbolům české národní hrdosti.

Asi tak, jak Turkům připomínají, že je jejich morální povinností, aby svou zemi milovali. “Ne mutlu Türküm diyene!” – „Jak šťastný je ten, kdo může říci, že je Turek!“ prohlásil první turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk. Takže ať už je to u Turků jakékoliv, tu kolektivní hrdost a lásku k rodné zemi, tu jim neskrývaně závidím.

V hřejivých stopách
Karel Čapek o svatém Václavu

Ne, že bych mohl čímkoliv rozhojnit naše vědomosti o vévodovi české země; ale stalo se kdysi jedno zjevení, o kterém bych vám chtěl dát opožděnou zprávu. Bylo to za války, v jedné z nejsmutnějších a nejtěžších zim; tehdy se všechno zdálo skoro ztraceno, a jen s námahou jsme v sobě udržovali malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje. (Jak je to dávno, Bože, jak je to dávno!) V takových dobách se člověk ohlíží po znameních; i hledal jsem za jednoho nedělního odpoledne – bylo to právě kolem Vánoc jako teď – nějaké znamení na temném a sirém Hradě pražském.
Svatý Vít byl kupodivu otevřen; bylo tam šero jako teď, jen maličko lidí se modlilo
ve zšeřené lodi chrámové a několik svíček zimomřivě svítilo před vysokými temnými oltáři. Bylo to strašně smutné a přísné jako znamení.
A tu se otevřely železné dveře kaple svatováclavské a z nich vycházel průvod kněží s hořícími svícemi, jako z jiného věku a zpívali. Zpívali mešními, silnými, stářím jakoby nazrněnými hlasy: „Svatý Václave, vévodo české země, oroduj za nás, pros za nás Boha, Svatého Ducha…“
V katedrále se udělala docela tma, jenom ty ornáty, jenom ty stříbrné a plešaté hlavy velikých starců zářily v kmitavém plápolání svěc. „Ty jsi dědic české země; rozpomeň se na své plémě… Nedej zahynouti nám ni budoucím.“
Svatovítští canonici už zašli do sakristie, tma zalila katedrálu, a ještě jsem oběma koleny klečel na tvrdém a mrazivém kamení; ale pak už ve mně nebyl malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje, nýbrž zářivá a slavnostní řada hořících svěc.
Málo, maličko toho víme o knížeti země české, kdybychom sesbírali všecko, co víme, byl by to, upřímně řečeno, do veliké a převeliké míry svatý Václav Alšův, svatý Václav Myslbekův, svatý Václav Tomanův. Nezapomeňme na tuto tradici svatováclavskou. (…)
Mám před sebou knížečku; jmenuje se Good King Wenceslaus, vyšla loni v Chicagu a obsahuje vánoční hru, kterou napsal pan Cloyd Head pro jednu školu na Floridě. Teď o Vánocích se po celém anglosaském světě bude zpívat koleda o dobrém králi Václavu.

I když nechceme,
půjdeme s jinými lidmi a národy
po hřejivých stopách,
jež zanechal ve sněhu
dobrý kníže Václav.

Tyto řádky Karel Čapek napsal pro Lidové noviny 18. 12. 1938 – týden před svou smrtí. Z knihy Meditace svatováclavská, kterou vydalo pod názvem Svatý Václav nakladatelství Trinitas.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s